CO JE TO VIVISEKCE?
Klimešův slovník Cizích slov vivisekci definuje jako: operační zákrok na živém zvířeti bez narkózy. V brožuře Vivisekce - věda či ostuda? od MUDr. R. Kupsinela najdeme tuto definici: "Vivisekce znamená doslova řezat živou tkáň, lidskou nebo zvířecí". Je to vědecký termín pro výzkum na základě veterinářství a může zahrnovat invazní nebo neinvazní postupy.
Invazní výzkum sestává z každého typu řezání, píchání nebo injekce do živého těla. To zahrnuje chirurgii, pitvání, injekci lidských chorob pro vytvoření "živých modelů" lidských nemocí nebo násilné nucení škodlivé potravy nebo škodlivých látek do tělních otvorů.
Neinvazní experimenty sestávají z psychologických testů, které mohou vyvolávat psychický stres nebo úzkost, až po odnětí potravy, vody, kyslíku nebo jiných důležitých nezbytností pro život.
HISTORIE VIVISEKCE
První pokusy na zvířatech jsou známy již z 16. stol. n. l., kdy William Harvey (1578 - 1657) žák Jeroným Fabricia užíval pro studium různých fyziologických funkcí želvy, hady, ptáky, ryby a prasata. V roce 1628 vydal spis Excersie o srdečním a krevním oběhu. Se zvířaty (případně i odsouzenci na smrt) se nezacházelo příliš vlídně. Operace bez anestezie i vivisekce patřily mezi běžné pracovní metody.
Mnohé se změnilo, když Antonius va Leeuwenhok (1632-1723) vynalezl mikroskop, který tím otevřel dříve netušené možnosti pro anatomii zejména mikrobiologii. S mikroskopem pracoval i Marcello Malpighi (1628-1693), prohlédl jím velké množství živých tkání. Zastával teorii analogie ve stavbě živočišných orgánů a možnost srovnání funkcí s vyššími organismy. Malpighi tedy poprvé vědomě užil zvířecího modelu.
Dalším lékařem byl Edward Jenner (1749-1823), který provedl očkování proti černým neštovicím kravskou vakcínou, což patří ke klasickým příkladům využití zvířete a jeho nemoci k boji s nemocí lidskou. Druhým člověkem, který se odvážil vakcinovat proti jiné smrtelné nemoci - vzteklině - byl Louis Pasteur (1822-1895). V letech 1877-1881 pracoval na antraxu (sněť slezinná) a používal jako pokusná zvířata ovce a skot. Zvířatům vytvářel "přiměřené životní podmínky, včetně dobrého zacházení". Jeho současníkem byl Claude Bernard (1813-1878), který věnoval polovinu své knihy "Úvod do studia experimentální medicíny" pokusům na zvířatech.
A posledním z této řady významných vědců a biologů byli Banting a Ch.B. Best, kteří izolovali ze slinivky břišní pokusných psů v roce 1920 inzulín, který byl schopen regulovat hladinu cukru v krvi a léčit tak nemocné postižené cukrovkou.
Pokusné zvíře - je každé zvíře, na kterém se provádějí experimenty. Jeho původ může být různý, odchycené ve volné přírodě, vykoupené od chovatele nebo chované v laboratoři. U pokusného zvířete obvykle postrádáme charakteristiku, informace o populaci z níž pochází. Zvíře laboratorní - je zvířetem známých genetických vlastností a je rozmnožováno jen pro laboratorní účely. Laboratorní zvíře má obecné vlastnosti zvířete pokusného, ale liší se především v tom že: Biomodel - biologický model je živý systém, jeho studium dle určitých pravidel dovoluje reprodukovat a analogicky odvozovat chování a vlastnosti původního jiného živého systému. Biomodel by měl poskytnout nový pohled na řešenou problematiku. Zahrnuje sem modely na úrovni buněčné, orgánové, tkáňové i celý organismus - zvířete. Dnes jsou známy a používány tisíce biomodelů a jejich počet stále vzrůstá. Zvířecí model - je živý organismus, jehož studium podle určitých pravidel dovoluje reprodukovat a analogicky "odvozovat chování a vlastnosti člověka" nebo dalších živočišných druhů. Definice zahrnuje modely určené pro studium fyziologických i patologických procesů a zákonitostí. Zvířecí model nemocí - je živý organismus s vrozenou, přirozeně či uměle získanou vadou, poruchou, patologickým procesem, nebo dispozicemi k onemocnění, jehož studium dle přesně vymezených pravidel dovoluje reprodukovat analogicky odvozovat patologické chování nebo vlastnosti jiného objektu. Genetické inženýrství s možností uměle změnit genetický kód (transgenní zvíře) nyní začíná stírat rozdíly mezi uměle navozeným a spontánním, resp. genetickým modelem, a to tehdy, když transgenní zvíře je použito k další přirozené reprodukci. Akutní toxicita - zahrnuje škodlivé účinky, které se objeví během určité doby (většinou 14 dní) po podání jedné dávky látky. DL50 (střední letální dávka) - je jednotlivá dávka látky, která bude pravděpodobně působit smrtelně u 50% exponovaných zvířat. DL50 je statisticky vypočtená veličina. Hodnota DL50 se udává jako hmotnost testované látky na jednotku hmotnosti pokusného zvířete (mg.kg -1 tělesné hmotnosti). CL50 (střední letální koncentrace) - je statisticky vypočtená koncentrace dané látky, pro kterou lze očekávat, že u 50 % exponovaných zvířat povede během definované doby expozice nebo během určité následné doby ke smrti. Hodnota CL50se udává jako koncentrace sledované látky ve standartním objemu vzduchu (mg.1-1). Netoxická dávka - při experimentu je nejvyšší dávka nebo maximální expoziční koncentrace, při které nedochází k prokazatelnému poškození. Subakutní / subchronická toxicita - zahrnuje poškozující účinky, ke kterým dochází u pokusných zvířat v důsledku opakovaného denního podávání nebo expozice chemickým látkám. Doba podávání trvá krátce ve srovnání s dobou života příslušného živočišného druhu. Nejvyšší snesitelná dávka - (Maximum Tolerated Dose = MTD) je dávka, která vyvolává zřetelné projevy toxicity, avšak bez podstatných vlivů na dobu přežití zvířat během trvání příslušného testu. Drážděním kůže - se rozumí vyvolání vratných zánětlivých jevů po aplikaci testovací látky. Drážděním oka - se rozumí vyvolání vratných změn na oku po aplikaci testované látky na povrch oka. Senzibilizace kůže - (alergická kontaktní dermatitis) je imunologická reakce pokožky podmíněná testovanou látkou.
